Monitorace diabetu – pro někoho samozřejmost, pro jiného stres
Měření, kontinuální monitorace, čísla, počítání jednotek. Život s diabetem se může zdát jako jedna nekončící matematická úloha. Pravdou ale je, že monitorace je velkým pomocníkem na cestě ke kompenzaci. Ne pro každého je ale samozřejmostí všedního dne. Někdy je zdrojem úzkosti či strachu. Proč může být v mnoha případech dobrý sluha, ale zlý pán? Dozvíte se v našem článku.
Monitorace a léčba cukrovky
Vývoj nezastavíte, říká se, a zrovna v případě diabetologie to je jen dobře. Je to něco přes rok, kdy se slavilo stoleté výročí objevení inzulinu, a s ohlédnutím na možnosti dnešní léčby je pokrok v ní od té doby téměř neuvěřitelný.
Vedle inzulinu jsou v našem zdravotnictví dnes už standardně dostupné třeba senzory pro kontinuální monitoraci nebo inzulinové pumpy s uzavřenou smyčkou. Jsme zvyklí mít možnost zkoušet nové věci, nové technologie, informace mít hned a nejlépe nepřetržitě. Nejinak tomu je i v léčbě diabetu. Pro někoho je dnes už samozřejmost mít neustálý přehled o hodnotách cukru v krvi, pro jiného je i představa měření glukometrem zdrojem úzkosti.
Monitorace je jedním z pilířů léčebného režimu diabetu. Bez něj lékař nemá data, se kterými by mohl pracovat a nastavit další postup léčby. Co by ale mělo být významnější – sám člověk s diabetem tím pádem nemá přehled o vlastním zdraví. Co může vést k tomu, že se monitoraci vyhýbá?
Konfrontace s vlastním „selháním“
Záměrně jsou tam uvozovky, které je potřeba zdůraznit. Něco jako dokonalá kompenzace diabetu totiž neexistuje, tudíž i to, co člověk prožívá jako selhání může mít nějaký důvod, kterému v tu chvíli prostě jen nerozumí. Nežádoucí hodnota se tu a tam vyskytne, proto je důležitý kontext. Neznamená to automaticky, že člověk s diabetem udělal něco špatně, a zaslouží si za to výčitku ať už sám vůči sobě nebo od svého okolí. V případě častého opakování takových epizod je blízko k pocitům bezmoci a beznaděje, které můžou vyústit v syndrom vyhoření, tedy úplnou ignoraci nemoci.
Blízcí jako policie
Mít partnera, který je oporou, dokáže zareagovat v případě potřeby a nesoudí, je velké pozitivum. Není to ale bohužel pravidlem. Na druhou stranu je pro nás někdy těžké přihlížet, když má náš blízký s diabetem nevyhovující hodnoty a začínají se dostavovat zdravotní komplikace. V takový moment je celkem přirozené zkoušet všemožné strategie komunikace, které by člověka s diabetem aktivizovali k akci. Je ale dost možné, že už jsme daleko za bodem, kdy je možná otevřená a konstruktivní konverzace na téma diabetes. Proto se zkuste vyvarovat převzetí role „policajta“, který se zajímá víc o hodnoty než člověka, který má diabetes, a zároveň na druhé straně role toho pronásledovaného. Nebojte se vymezit nebo dát najevo, že to máte ve svých rukou a spíš než kontrolu nad sebou, potřebujete parťáka vedle sebe. Někdy ale zkuste nahlédnout na to, co je motivací pro takové chování toho druhého. Často je to strach. Když se ale vrátíme k monitoraci – pokud je častým předmětem sporů, hádek, nedorozumění, přirozeně se tomu člověk s diabetem začne vyhýbat.
Já jako priorita?
Ano, mnoho lidí má za tímto tvrzením otazník a ne tečku. V žádném případě ale nechci hodnotit, že je to špatně. Každý jsme prošli nějakou výchovou, přejímáme standardy prostředí, ve kterém jsme vyrůstali nebo společnosti, ve které žijeme. A tak není pro všechny přirozené dávat vlastní zdraví a komfort na první místo. Proto se někdy „zapomínáme“ najíst, lidi s diabetem se „zapomínají“ měřit, nebo si „zapomínáme“ odpočinout a donutí nás k tomu třeba až nějaká nemoc. Někdo je tak prostě nastavený a je náročné toto nastavení změnit. Je to dlouhodobý proces budování vlastních hranic a zároveň zpracovávání toho, co to přináší. Protože uvědoměním si takového vzorce chování to zdaleka nekončí.
Monitorace pro takového člověka není prioritou, protože on sám sebe nevnímá jako prioritu. Nejprve se snaží uspokojit potřeby své rodiny, šéfů, kamarádů a až pak přichází na řadu jeho vlastní, pokud na ně zůstal vůbec prostor.
Přesto toto nastavení může být i v něčem funkční. Pokud má takový člověk důvěru ve svého lékaře, respektuje ho jako autoritu a cítí se mu tak trochu zavázán za to, že mu věnuje svůj čas a péči, může být právě lékař motivací k pravidelnému měření a dodržování režimu. A opět – není to špatně.
Statistiky na to nemáme, ale troufám si tvrdit, že většina lidí s diabetem bude někde uprostřed škály skupiny, která se monitoruje méně, než je doporučeno a těch, kteří to dělají nad rámec doporučení. Zkusíme se na to ale podívat ještě z druhého úhlu pohledu. Řekneme si trochu více i ke skupině lidí s diabetem, pro které je nadmíra monitorace samozřejmost, ba až nutnost. Mít co nejvíce dat, se kterými lze pracovat, je ke zhodnocení kompenzace samozřejmě dobré. Otázkou ale je, kde se motivace pro takovou preciznost bere.
Někdy je to čistý pragmatismus – přijaté doporučení se monitorovat, tak se člověk monitoruje. Dokáže na hodnoty nahlížet jako na zhodnocení aktuálního stavu, který je ale proměnlivý a pracuje s informací tak, jak jí dostává. Vyhodnocuje na základě ní další postup a snaží se přizpůsobit další režim, aby se buď udržel nebo přiblížil žádoucím hodnotám – což je ten nejlepší možný scénář. Bývá to ale i perfekcionismus a s ním spojená úzkost, nutnost kontroly. Možná si teď říkáte, že tedy málo se monitorovat je problém a najednou i hodně se monitorovat je problém. Zrovna v případě lidí, kteří mají sklon k perfekcionismu nebo jsou přehnaně úzkostní, má k sobě intenzivní monitorace a prakticky žádná monitorace velmi blízko. V popředí totiž nestojí čistě racionální rozhodnutí měřit si pravidelně hodnoty a na základě toho upravit další jednání, ale úzkost, která narůstá, pokud se nedaří dosáhnout žádoucího stavu. Pokud navíc takový člověk získává ocenění a pochvalu za vzornou spolupráci a pěkné hodnoty, nutnost mít nad situací vždy kontrolu to může umocnit. Stejně intenzivně ale může prožívat období zhoršených hodnot a negativní zpětnou vazbu. Je to pak jen krůček k impulzivnímu zaujetí postoje, že to tedy nemá cenu a tím pádem propadu do netečnosti.
Zlatá střední cesta
Monitorace tedy, podobně jako třeba jídelníček, může být dobrý sluha a zlý pán. V případě diabetu je ale důležité si k ní hledat vztah v případě, že není zcela ideální. K léčbě diabetu totiž neodmyslitelně patří a to je prostě holý fakt.
Co ale může pomoci je vědomí, že naměřená hodnota člověka nedefinuje. Je to pouze číslo, které zachycuje aktuální stav věci, a naopak dává kompetenci s tím případně něco udělat, zareagovat, uzpůsobit. Mít informace má být výhodou, díky které máte před cukrovkou tak trochu náskok a ne naopak.
-
5.0(9)Malý, lehký přístroj pro měření glukózy, který komunikuje s Vaším telefonem. -
5.0(6)Glukometr s velkým čitelným displejem pro jednoduché domácí měření hodnoty krevní glukózy. -
5.0(3)Glukometr s automatickým kódováním proužků a jednoduchým ovládáním.
Kompletní nabídka produktů:
Články k tématu Monitorace diabetu – pro někoho samozřejmost, pro jiného stres
Péče o diabetika – rady pro rodinu či blízké osoby
Glykovaný hemoglobin – proč je důležité ho sledovat?
Diabetes – péče o pokožku a nohy
