Diabetes a stravování: Jak se zbavit stresu kolem jídla?

Stravovací návyky začínají v dětství

V raných etapách života nemá člověk velký vliv na to, jak budou jeho jídelní zvyklosti utvářeny. Jsou formovány prostředím, ve kterém vyrůstáme, podmínkami a výchovou. Později přichází na řadu vliv institucí, hlavně škol, a také roste vliv vrstevníků anebo sociální skupiny. Neznamená to, že v dospělosti už s tím nic nenaděláme. Může to ale současně znamenat, že kořeny komplikovaného vztahu k jídlu mohou sahat opravdu hluboko.

Související kategorie produktů:

Diabetes a obezita

V souvislosti s diabetem (zejména 2. typu) je velmi často zmiňována nadváha či obezita. Ta má ve společnosti nechvalnou pověst a médii je stigmatizována. Mnoho lidí si stále udělá závěr, že člověk je obézní, protože jí nadměrné množství jídla a konzumuje především vysokokalorické potraviny. Jenže ono to takto jednoduché není. Zároveň není pravda, že člověk, který má momenty, kdy se přejídá, trpí rovnou záchvatovitým přejídáním anebo je automaticky obézní.

Co je záchvatovité přejídání?

Záchvatovité anebo také psychogenní přejídání je psychické onemocnění a řadí se mezi poruchy příjmu potravy. Aby byla člověku tato diagnóza stanovena, musí být splněna určitá kritéria. Typicky takový jedinec jí při záchvatu výrazně rychleji než obvykle, přestává, až když má nepříjemný pocit přejedení. Po záchvatu se dostavují výčitky, pocity znechucení ze sebe samého a další negativní prožitky. Tyto záchvaty se ale zároveň musí vyskytovat v určité frekvenci po určitou dobu. Navíc ne každý, kdo trpí psychogenním přejídáním, musí mít automaticky nadváhu či obezitu. S tímto problémem, který by splňoval kritéria poruchy příjmu potravy, se v porovnání s negativním anebo problematickým vztahem k jídlu zas tak často nesetkáváme. Pokud si to představíme jako pomyslnou škálu, kdy na jednom konci je zdravý vztah k jídlu a na druhém záchvatovité přejídání, většina lidí v naší praxi bude někde na tomto kontinuu, nikoliv v krajním bodě.

Záchvatovité přejídání a léčba

Vzhledem k tomu, že je psychogenní přejídání psychické onemocnění, mělo by se k němu tak přistupovat i v léčbě. Je namístě spolupracovat s odborníky, ideálně s celým týmem, který poskytne multidisciplinární přístup. Psycholog a lékař by měli být minimem. Pokud taková péče není dostupná, je dobré obrátit se alespoň na psychologa/psychoterapeuta, aniž by se na dané téma musel zaměřovat. Důležité je, zda si s daným člověkem dokážu vybudovat vztah založený na důvěře a pocitu pochopení.

Kdy je jídlo problém?

Co pro vás jídlo znamená? Je to pro vás jenom něco, co víte, že musíte přijímat, aby vás to udrželo při životě? Nebo pro vás jídlo znamená víc a vnímáte ho jako gastronomický zážitek? Případně je jídlo něco, na co neustále myslíte, dělá vám problém odvést pozornost k jinému tématu a víte, že když si dáte jeden kousek čokolády, skončí to u celé tabulky a tří sušenek? Asi je pochopitelné, kam tyto otázky směřují. Občas si dát něco dobrého není na škodu. Důležité je, zda se v souvislosti s jídlem dokážu kontrolovat a není pro mě tématem, které by mi znemožňovalo běžné denní fungování. Zároveň není úplně zdravým vztahem k jídlu nepřiměřená kontrola a neschopnost se přizpůsobit situaci, samozřejmě pokud člověk nemá přísnou dietu ze zdravotních důvodů.

Nutriční terapeuti zdůrazňují, že jídlo by se nemělo rozdělovat na zdravé a nezdravé, ale na potraviny k pravidelné konzumaci a občasné konzumaci (pochutiny). Vztah k jídlu je vlastně o neustálém hledání zlaté střední cesty, ideálně v kombinaci s pohybovou aktivitou. A jak již bylo několikrát řečeno, je to vztah. A na vztahu se dá pracovat. Proto se i problematický vztah k jídlu dá změnit, pokud člověk chce.

Jak nastavit vztah k jídlu s diabetem?

Jídelní režim je pro osobu s diabetem velmi důležitý. Může být skvělým pomocníkem v léčbě diabetu, ale také velkou nástrahou. Člověk s diabetem totiž nemůže přemýšlet nad jídlem jen v souvislosti s tím, zda má hlad, má na to chuť, případně zda by neměl zvolit jinou potravinu či množství, aby nepřibral. Měl by do problematiky stravování proniknout mnohem hlouběji – mít přehled o nutričních hodnotách některých potravin, sledovat informace na obalu apod. V ideálním případě by diabetik měl mít neustálý přehled o tom, co a v jakém množství do těla dává, a pokud si aplikuje inzulin, dávkovat si ho podle toho. Pokud ale měl komplikovaný vztah k jídlu už před stanovením diagnózy, může „ponoření se“ do informací ohledně jídla tento vztah ještě více zhoršit, nemluvě o pocitech viny při záchvatovitém přejídání a diabetu, kdy si navíc uvědomuje dlouhodobá rizika v souvislosti s dekompenzovaným diabetem.

Neexistují jednotné rady na to, jak si zdravý vztah k jídlu nastavit – snad kromě toho, že by měl vyhovovat především konkrétnímu jedinci. Jídelní zvyklosti diabetika by měly být dlouhodobě udržitelné, ideálně bez období velkých restrikcí a radikálních opatření, jež často vedou k selhání, pocitům viny, zmaru a v případě diet k jojo efektům. Proto je velmi důležité snažit se nejdřív pochopit příčinu vlastních stravovacích problémů. Přiznat si, na co jsem zvyklý, co si nesu z rodiny, výchovy, co lze změnit a zda je k této změně vůle. A protože je někdy těžké se ke změně ohodlat sám, není od věci se obrátit na nutričního terapeuta, psychologa anebo jiného odborníka, který pomůže cestu za lepším stravovacím režimem nastartovat.

Zdroje: 

• https://www.eatingdisorderhope.com/blog/binge-eating-disorder-diabetes-link
• ÚZIS MKN-10: Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů: desátá revize. Obsahová aktualizace k 1.1. 2018. 2. dopl. vyd. Praha: Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR, 2018.