Diabetes a dospívání – tipy pro úspěšné vztahy v kolektivu
Dospívání je náročné období pro každého, ale co když k tomu přibude chronická nemoc jako je diabetes? Jak ovlivňuje diabetes sociální vztahy a psychiku dospívajících, a jak mohou dospělí pomoci vytvořit bezpečný prostor pro jejich rozvoj?
Obsah článku
Vliv diabetu na sociální začlenění teenagerů
Dospívání je obdobím objevování, testování hranic a poznávání dosud nepoznaného. Nejen fyzický, ale i psychický vývoj nabírá na obrátkách. Dospívající člověk chce mít svobodu, ale když je třeba, má v ideálním případě i bezpečný prostor, kam se může vrátit. Adolescence je obdobím integrace identity – tak trochu hledání svého já, což není samo o sobě jednoduchý úkol. Když se k tomu přidá chronická nemoc, nabírá toto období pro celou rodinu na komplikovanosti.
Diabetes a psychosomatika
Menší prohřešky k dospívání patří a společnost i okolí jedince nad nimi často přimhouří oko. Ale mezi sebou si adolescenti obvykle nic nedarují. To, jak zapadnou, jakou mají partu, zda jsou zvaní na události, nepřehlížení, jsou součástí skupin na sociálních sítích, vše toto a mnohem více může výrazně ovlivnit psychické zdraví, stabilitu nebo třeba výkon ve škole. Někdy se nepohoda dokáže podepsat i na zdraví fyzickém – ať v momentě, kdy dítě začne somatizovat, tedy kdy jeho emoční prožitky nejsou adekvátně zpracovávány a jeho trápení se začnou projevovat na fyzické rovině, tak v případě, kdy je přítomno skutečné onemocnění. Psychika u nemoci hraje nezastupitelnou roli – konkrétně u diabetu dokážou stres a psychická nepohoda s hodnotami pěkně zamávat.
Přístup dospělých k dětem s diabetem v kolektivu
U dítěte s diabetem se v kolektivu předpokládá, že bude mít specifické potřeby. Nemusí k nim vůbec dojít, dítě se může adaptovat na školní docházku, sportovat, jezdit na školní výlety a školy v přírodě bez jakéhokoliv problému. Přesto se v kolektivu většinou ví, že „to je TEN/TA“, co si třeba mohou vzít svačinu mimo přestávku nebo u sebe smějí mobilní telefon, aby si zkontrolovali hodnoty glykemie.
V kolektivu, kde je dospělý dozor, velmi záleží na tom, jak se k situaci dospělý postaví. Pokud s dětmi mluví otevřeně, vysvětlí vše tak, aby tomu děti rozuměly a měly možnost se ptát, může předejít možným budoucím konfliktům a nedorozuměním. Když se na to totiž podíváme očima spolužáků – jasně, že závidí Vojtovi, že má o přestávce mobil k dispozici nebo smí pít sladký džus při písemce. Není to proto, že nemají dostatek empatie a jsou zlé. Je to proto, že nemají zkušenost a nedokážou se dostatečně vžít do situace spolužáka, který nemoc má. Je pro ně téměř nemožné uvědomit si důsledky toho, kdyby kamarád tato „privilegia“ (v jejich pojetí) neměl.
Na co se však nesmí zapomínat je samotné dítě s diabetem. Ať už je po záchytu, nebo není a přichází do nového kolektivu, je dobré se s ním a rodiči poradit, jak si přeje zprávu ostatním spolužákům sdělit (a zda vůbec). Držet vše zcela v tajnosti jde z praktického hlediska velmi těžko, přesto existují děti, které se za cukrovku stydí – v dospívání zvlášť. Proto je dobré takové věci normalizovat, s kolektivem taková témata otevírat, a hlavně vysvětlovat případné mýty, které v naší společnosti ohledně onemocnění stále panují. Co může dospělá osoba nabídnout, je bezpečný prostor pro dítě s diabetem – pro sdílení, pro pomoc v případě potřeby atp. Pro dítě je důležité mít alespoň jednu osobu, na kterou se může vždy s důvěrou obrátit, dodá mu to důležitý pocit bezpečí. Ať už je to učitel, trenér, nebo třeba edukovaný kamarád, který ví, kde má diabetik pomůcky pro případ nouze.
Diabetes a komunikace ve studentském kolektivu
Mít odlišnost může být v kolektivu výhodou, anebo důvodem, proč je člověk terčem posměchu. Pokud se s ním dítě s diabetem setkává, je důležité mít oporu v dospělých (v rodičích, učitelích, trenérech apod. a aby oni zastávali – pokud možno – konzistentní názory a měli jednotný přístup). Přestože mohou mít pocit, že na ně dítě v tomto období příliš nedá, je důležité, aby s ním toto téma otevírali. Mohou aspoň trochu normalizovat to, že v kolektivu se posmívání běžně děje a není to pravděpodobně pouze kvůli cukrovce – kdyby měl někdo fialové vlasy, budou se děti posmívat tomu, pokud to nebude oblíbenec, který „udává trendy“. Zároveň je důležité upevňovat vnitřní motivaci dítěte – musí vědět, proč to celé vlastně dělá. Proč musí dbát na režim více než vrstevníci a co tím může získat. Může pomoci probírat s ním jeho zkušenosti a pomoci mu uvědomit si, jaké to je psát písemku s glykemií 15 mmol/l nebo nižší, jak mu bylo, když mu cukrovka někdy překazila trénink a pak ho to mrzelo apod. Jinými slovy, že zápolení s diabetem není jen o předcházení dlouhodobým komplikacím, to je moc abstraktní dlouhodobý cíl, jako spíš o pohodě při každodenních činnostech, pokud cukrovku má plně pod kontrolou.
V kolektivu pak velmi záleží, jaká nepsaná pravidla a atmosféra v něm panují. Pokud je to například třída, která se semkne a podrží v případě problému či plně respektuje, že každý je jiný, není to většinou problém. Pokud je ovšem kolektiv nastavený na výkon, děti se mezi sebou poměřují, ponižují a „hecují se“ tím, že se posmívají, může být diabetes důvodem, že se dítě začne stahovat do sebe ještě dřív, než se mu někdo vůbec posmívat začne. Opět se tedy vracíme k dospělé osobě, která otevřenou komunikaci může podpořit.
V období dospívání je velmi náročné vybalancovat míru důvěry ze strany rodiče a míru odpovědnosti, kterou dítě má. Stejně tak je těžké vybalancovat a rozpoznat míru, dokdy je příjemné téma v kolektivu otevírat a kdy už raději přistupovat k dítěti s diabetem individuálně. Proto je nejlepší to vykomunikovat s ním – zda o tom chce spolužákům hromadně něco říct, využít toho, že je může edukovat, anebo to bude vnímat jako „extra zacházení“, kvůli němuž by se mohlo stát terčem – nevítaného zájmu, nežádoucí pozornosti či posměchu. Někdy skutečně postačí individuální přístup. Když dítěti nabídneme možnost takové volby, podpoříme v něm to, že se blíží dospělost a že si samo může o takových věcech rozhodnout. Koneckonců spolužáci dokončí školu a už si na diabetes kamaráda vzpomenou jednou po letech na třídním srazu, pokud s cukrovkou sami nebudou mít zkušenost. Člověk s diabetem ovšem v kolektivu získává zkušenost, která může formovat jeho chování v dalších kolektivech v průběhu celého života.
Adolescenti s diabetem potřebují podporu a porozumění od dospělých i vrstevníků. Vytvoření otevřené komunikační atmosféry a respektování jejich přání jsou klíčem k jejich úspěšné integraci do kolektivu a ke zdravému vývoji.
