Nástrahy internetových diskusí a rad

Internet – moře dezinformací

On-line svět plný reklam a podprahových informací, které se nabízí na každém kroku, může být dobrým sluhou, ale taky špatným pánem. Tím spíše když člověk, který potřebuje pomoc, hledá právě mezi informacemi, které nejsou nijak regulované. Na druhou stranu, předávání zaručených tipů a babských rad tu asi bylo vždy a jen málokdo nikdy nezašel za někým pro radu nebo na internetu nehledal, co má v danou situaci dělat. Čím víc možností a rad ale člověk dostává, tím těžší je se rozhodnout, co vlastně sám chce a potřebuje.

Pozor na „zázraky na počkání“

Zkuste si někdy spočítat, kolikrát denně nebo týdně narazíte na internetu na nový způsob hubnutí. Inovativní a převratnou léčbu nějaké nemoci anebo dosud neobjevený způsob, jak zpomalit stárnutí a vyhladit vrásky. Pokaždé kriticky zhodnotit, zda daná věc dává smysl, je vědecky ověřena, anebo je to jen další marketingový tah (a někdo si díky tomu dopřeje hezkou dovolenou), může být těžké. Kritické myšlení vyžaduje energii, která ke konci dne slábne. Zároveň je oslabena v momentě, kdy je člověk v krizi, prožívá beznaděj a hledá účinné a rychlé řešení své situace. Tonoucí se stébla chytá je v tomto případě výstižné, a hlavně zcela pochopitelné vyjádření. Je to však také moment, kdy je třeba být obzvlášť opatrný.

Co je to kritické myšlení?

To, že něco pomohlo třeba Marušce odvedle na ekzém, bohužel neznamená, že je to vhodné i pro mě a mé okolí. V oblasti zdraví to platí dvojnásob. To, že některá zdravotní tvrzení nejsou podložená, samozřejmě neznamená, že přípravky nemohou být účinné. Jenže u léčiv a léčebných postupů jsou přesně stanovená kritéria, která musí produkt nebo postup nejdříve splnit, a tím prokázat svou účinnost. Až poté se o něm může vůbec něco tvrdit. A to celé z dobrého důvodu – bezpečnosti. Proto když se rozhodnete řídit radou na internetu, nejdříve se zamyslete aspoň nad tím, jestli vám to celé dává smysl, zda si o tom lze něco zjistit, co si o dané věci případně myslí lékař a zda vás to nemůže nějak ohrozit.

Kritické myšlení je totiž právě takovou schopností – nepodléhat prvnímu dojmu ani „obecné pravdě“, tj. zjistit si relevantní informace, udělat si odstup, podívat se na věc z jiných úhlů pohledu a vytvořit si vlastní názor na základě jednak vědomostí, jednak zkušeností vlastních i odborníků. Kritické myšlení nám dennodenně testují různé zkratky naší psychiky – předsudky a stereotypy, které jsou zcela běžné a „šetří“ energii našich psychických procesů. Ovšem je-li pro nás některá oblast v životě důležitá, je dobré mezi informaci à soud vložit právě tento mezistupeň – kriticky se zamyslet a až poté udělat závěr.

Sociální sítě – úleva nebo zátěž?

V rámci různých diskusních fór a skupin na sociálních sítích je sdílení psychické zátěže chronického onemocnění pro mnoho lidí velkou úlevou. Mít prostor nebo skupinu, kde mi rozumí, řeší podobná témata, čelí stejným nástrahám, může léčbu ulehčit. Ulehčit, pokud s porozuměním přichází také přijetí – lidé se navzájem nesoudí, naopak se snaží podpořit, nevnucují vlastní řešení a respektují individualitu každého člověka. A v rámci některých aktivit to tak funguje (např. edukační pobyty jsou pacienty hodnoceny velmi pozitivně). Pak jsou tu ale sociální sítě, kde jako kdyby pozitivní efekt prostoru ke sdílení zastínily negativní komentáře, zesměšňování nebo nevyžádané rady. Do očí by vám to nikdo samozřejmě nikdy neřekl, částečná anonymita virtuálního světa ale dodává kuráž.

Abychom nebyli příliš abstraktní, k předchozímu odstavci dodám příklad: Napíšu do diskuse dotaz, který je pro mě velmi osobní a není mi příjemné ho napsat. Nenapadá mě ale jiná možnost, jak se dobrat nějakého doporučení. Jako reakce se mi dostane výtek, že jsem na to měl/a myslet dávno, jak jsem to mohl/a nechat zajít tak daleko atd. Výsledkem je, že lituji, že jsem napsal/a, a už mi není špatně jen fyzicky, ale také psychicky. Pravděpodobně se cítím poníženě, bezmocně, ale taky naštvaně. Proč?

Protože pro mě bylo těžké už jen napsat. Cizím lidem nabízím vstup do osobního prostoru, přicházím s otevřenou ránou, kterou potřebuji pofoukat a zalepit, ne do ní nasypat sůl. Možná i proto, že právě z takové reakce jsem měl/a obavu, anebo už jsem ji opakovaně zažil/a na jiných frontách – nepochopení u blízkých, negativní komentář od lékaře atp. Nebo sám/a negativně prožívám už to, že si to nedokážu vyřešit sám/a.

Takový myšlenkový pochod situaci nevyřeší. Nicméně nabídne porozumění a pochopení tomu, proč se náhle cítím tak mizerně a nepatřičně, a může pomoci zvládnout případné další negativní komentáře.

Zdroje:

• https://www.verywellmind.com/negative-comments-on-social-media-5090286
• https://scholarworks.waldenu.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=2555&context=dissertations